ů

Kniha návštěv

Pro Vaše vzkazy

Překlad

Rady rodičům dětí s Williamsovým syndromem, které mají zájem o hudbu


(Součást knihy The (strangest) song, kterou napsali Teri Sforza a Howard a Sylvia Lenhoffovi - jedná se o knihu popisující úsilí jednoho otce najít uplatnění v životě pro svou mentálně postiženou dceru, která má však neobyčejný zájem o hudbu. Až po mnoha letech, kdy jeho dcera po velkém úsilí uspěje na poli hudby, zjistí, že jeho dcera Gloria má Williamsův syndrom a že dětí s podobným hudebním nadáním je mezi dětmi s tímto genetickým postižením mnohem více. Snaží se najít souvislosti mezi Williamsovým syndromem a zájmem o hudbu, na jeho popud se začnou pořádat pravidelné prázdninové pobyty s hudební tematikou určené těmto dětem, bojuje spolu s ostatními rodiči za vytvoření regulérní hudební akademie pro mentálně handikapované. Neobyčejně působivá kniha.)


Jak začít?
Děti s Williamsovým syndromem se již od velmi útlého věku vyznačují zájmem o hudbu. Ačkoliv na většinu úkolů nejsou schopni soustředit se déle než několik minut, hudbu vydrží poslouchat poměrně dlouhou dobu. Když je těmto dětem mezi čtyřmi a pěti lety, vybudují si repertoár kusů, které poznají nebo umějí zazpívat. Mohou to být jednoduché dětské písničky, ale i složitá klasická hudba. Z hovorů s rodiči dětí s Williamsovým syndromem jsme zjistili, že schopnost vnímat a provozovat hudbu se u dětí objevuje v útlém věku, ale vývoj v této oblásti velmi zavisí na pomoci rodičů.

Co bychom měli udělat?
Tři věci: První - dát dítěti možnost poznat širokou škálu hudby. Naše dcera Gloria byla vystavena hudbě od dětství. Někdy jsme prostě jen nahlas pouštěli klasickou hudbu, protože jsme už nemohli snést její neustálý křik způsobený kolikou/bolením břicha. Jako batole měla spoustu hudebních hraček, včetně těch jednoduchých, jako byl dřevěný xylofon. Poté, co povyrostla, pořídili jsme jí vlastní rádio, magnetofon a zásobu kazet. Později jsme si všimli, že když se Gloria sama ve svém pokoji dívala na televizi, často si vybírala kanály s hudbou nebo cizojazyčné programy. Všechny tyto zkušenosti přispěly dle našeho názoru k její lásce k hudbě a hudebním dovednostem.

Co dále?
Zajímá-li se Vaše dítě o hudbu, povzbuzujte ho, aby zpívalo a hrálo před členy rodiny a před přáteli, případně muzicírovalo s nimi. Mezi nejšťastnější momenty Gloriina dětství patří (poté co Glorie překonala období dětských kolik a začala spát po celou noc), chvíle, kdy se Gloria a její mladší bratr předváděli po obědě. Uklizený kuchyňský stůl byl prvním pódiem pro jejich pěvecké pokusy. Později jsme je zkoušeli já kytarista-amatér a moje žena-pianistka doprovázet. Poté, co vyrostli, začala hrát Gloria dobře na harmoniku a my jsme se stali přebytečnými. Dodnes si naše dcera vybavuje prakticky všechny písničky z dětství, zatímco my jsme jich už většinu zapomněli.

Měli bychom koupit nějaké hudební nástroje?
Na začátek není potřeba nic velkého, ale můžete obstarat různé druhy jednoduchých rytmických nástrojů. Například: když Gloria hrála doma pro rodinu a přátele, pomáhalo motivovat jí a také všechny zapojit prostřednictvím jednoduchých rytmických nástrojů, které jsme během let nasbírali. Zde je pár nápadů (za příp. nepřesnosti v překladu se předem omlouvám): chřestěte dětskou nebo profesionální tamburínou, tlučte o sebe ozvučnými dřívky, rozezněte dětské kastaněty, chrastěte různými chrastítky, zvoňte zvonečky, tlučte na tykev nebo dětský bubínek, třeste havajskými bambusovými dřívky, třete o sebe kusy dřeva potažené rýžovým papírem anebo zkuste jako poslední možnost mlátit do hrnců a pánví dřevěnými lžícemi. Anebo, když nic jiného, rytmické tleskání všech přítomných vaše nadějné umělce podpoří. Protože jsme naši Glorii vychovávali v době před nástupem současného počítačového věku, nejsme moc obeznámeni s tím, co je k dispozici v oblasti nových jednoduchých elektronických hudebních nástrojů. Karaoke nahrávky jsou užitečné, když se dítě učí nové písničky, nebo když zpívá s doprovodem. Používali jsme tuhle techniku několik let.

Výběr hudebního nástroje
Vyberte takový, který bude dítě bavit a bude odpovídat jeho fyzickým, motorickým a poznávacím možnostem. Výuka zpěvu může být na úvod nejlepší, ale mnoho dětí vyniká ve hře na klavír, elektronické klávesy, kytaru, housle, saxofon, klarinet, varhany, jiné jsou schopné zázračně hrát na bubny.

Výběr učitele
Nevybírejte si někoho rigidního, nepružného. Netrvejte na začátku na čtení not. Zkuste nějakého nápaditého a sympatického středoškolského nebo vysokoškolského studenta. Dejte si inzerát do školních novin. Později zkuste někoho zkušenějšího, ale také flexibilního. Připomínejte učiteli, že je nutné učit krok za krokem, jen jednu věc v jeden moment, a také ho seznamte s poznávacími a motorickými problémy, kterým musí hudebníci s Williamsovým syndromem čelit. Více jim prospívá individuální učení než výuka ve skupině. Většina jejich učení probíhá prostřednictvím naslouchání a napodobování.

Používání technologií
Nejúspěšnější hudební lekce jsou pro děti s Williamsovým syndromem ty, které jsou nahrané na pásku nebo digitálně. Student pak denně cvičí a zároveň při tom nahranou lekci poslouchá. Velmi dobře fungují některé speciální nahrávací techniky pro složitější hudbu, jako jsou například písně v neznámém cizím jazyce. Například - pro výuku lidové písně v cizím jazyce nahrajte rodilého mluvčího zpívajícího píseň. Pak pomalu zřetelně vyslovujte dvou až tříslovné části písně a zpívejte je, dokud píseň kompletně nenahrajete. Vložte několik tichých úseků, aby měl student dostatek času na opakování. Poslechem těchto nahrávek a denním cvičením jsou někteří studenti s Williamsovým syndromem schopni naučit se píseň v cizím jazyce velmi rychle a ta pak v jejich paměti zůstane prakticky natrvalo.

V kolika letech je možné začít?
Je úplně jedno, jestli začnou v šesti, šestnácti nebo v třicetišesti - každý věk je dobrý, neboť se ukázalo, že lidé s Williamsovým syndromem jsou schopni se učit se hudbě po celý život.

Role rodičů
Rodiče by měli podporovat, povzbuzovat a chválit. Vynikající hudebníci s Williamsovým syndromem mají obvykle velmi přesvědčené a zainteresované rodiče. Stále existuje mnoho předsudků, rodiče musí obhajovat své děti všude, dokonce i ve školním nebo chrámovém (synagogálním) sboru. Musí svým dětem pomáhat uspět i za takovýchto okolností. Rodiče jsou také ti, kteří často organizují vystoupení svých dětí. Zároveň se ale musí naučit, jak zůstat vzadu a nechat své dítě žít jeho vlastní živost.Howard a Sylvia Lenhoffovi)

(Amatérský překlad určený pouze pro studijní účely)